Nemovitosti v Praze: drahý přelud pro mladé rodiny

Za posledních dvacet let se z útulného evropského hlavního města stala Praha jedním z nejdražších měst Evropy, pokud jde o nemovitosti. Otázka vlastního bydlení zde už dávno není otázkou osobní volby - je to jakýsi společenský kvíz, kde výhru získávají jen ti nejvytrvalejší, nejbohatší nebo… cizinci z rozvinutých zemí.

Ceny, které šokují

Ještě v roce 2005 nepřesahovala průměrná cena za metr čtvereční v Praze 45 000 Kč. Dnes, podle údajů z první poloviny roku 2025, se tato částka blíží hranici 168 000 Kč. Za stejné peníze si v Římě - městě s neméně bohatou historií - můžete pořídit byt ve srovnatelné čtvrti, aniž byste museli slevovat ze životního standardu. Rozdíl je v tom, že pro Itala s milánským platem je Praha levnou exotikou. Pro Pražana je to luxus, na který nedosáhne ani s diplomem a stabilním zaměstnáním.
Podle statistik musí průměrná česká rodina spořit na byt o velikosti 70 m² více než jedenáct let. V Polsku a Maďarsku je to „jen“ sedm až devět let. A to bez započítání nákladů na děti, jídlo nebo nečekané výdaje.

Nájem jako dočasná záchrana

Řešením by mohl být nájem. Jenže i zde Praha poráží zbytek republiky. Průměrný nájem za м² zde ve druhém čtvrtletí roku 2024 činil zhruba 408 Kč. Minimalistické garsonky, dříve symbol nezávislosti, se staly kompromisem mezi přežitím a sny.
Mladí lidé rezignují na hypotéky - raději utrácejí za cestování, krásu a zážitky. Nedoufají, že by si někdy mohli něco koupit.

Demografie: tichá krize

V Česku klesá porodnost. V roce 2023 činil počet dětí na jednu ženu 1,45. Souvislost s nemožností pořídit si vlastní bydlení je zřejmá. Mladé páry nechtějí zakládat rodiny v pronajatých garsonkách. Odkládají rozhodnutí, doufají, hledají. Ale realita je nemilosrdná - trh jim nenahrává.
Situaci zhoršují vysoké úrokové sazby a přísné podmínky bank. Česká národní banka sice chrání ekonomickou stabilitu, ale zároveň přikládá pod kotel nedostupnosti bydlení.

Kdo na tom vydělává? Cizinci z rozvinutých zemí

Praha se stává mekkou investorů. Němci, Italové, Američané skupují celé činžáky - jako investici, jako rekreační bydlení, jako módní trend. Pro ně je Praha levným a útulným koutem. Pro místní - výlohou, za kterou se jen dívají.
Zatímco Pražané přežívají v nájmech, ukrajinští uprchlíci bydlí ve sdílených pokojích, ironicky nazývaných na sociálních sítích „postelové místo“. Více lidí v jedné místnosti, žádné soukromí, žádné pohodlí. A proč? Protože jen ve velkých městech je šance najít práci - těžkou, špatně placenou, ale alespoň nějakou.

Je naděje na změnu?

Ve společnosti roste očekávání. Jednou z reálných nadějí je omezení krátkodobých pronájmů (např. typu Airbnb) na 90 dní v roce. Pokud bude zákon přijat, tisíce bytů se vrátí na trh dlouhodobého nájmu. Ceny klesnou. Objeví se šance bydlet za stejné peníze v lepší lokalitě nebo ve větším bytě.
Ale pokud se nic nezmění - zůstane vše při starém. Mladí lidé budou dál žít na 25 m², bez výhledu na lepší zítřky. Porodnost bude dál klesat. A v ulicích Prahy bude stále méně češtiny.

Už to není jen otázka ekonomiky. Je to otázka budoucnosti celé země.